Česká škola je nový směr v homeopatii, který vychází z klasické homeopatie
a zabývá se řešením filozofických i praktických otázek.
Naše hodnoty
Česká škola klasické a postklasické homeopatie poskytuje nadstandardní vzdělávání v oblasti klasické a postklasické homeopatie. V tomto smyslu učí studenty, kam je třeba položit důraz při odebírání a analýze komplikovaných homeopatických případů.
VZNIK A VÝVOJ POSTKLASICKÉ HOMEOPATIE
klasická homeopatie
Počátkem dvacátého století můžeme zaznamenat v díle homeopata doktora Kenta vznik jevu, který označujeme jako klasickou homeopatii. Ve svém díle se snažil odstranit chaos, který nastal v homeopatii po smrti Samuela Hahnemanna. Využil obrovské množství informací ze své bohaté praxe a pokusil se najít v nich jednotný řád a postup. Jako model mu posloužil způsob platonsko-aristotelovského myšlení, uplatňovaného v evropské filosofii a teologii již po mnoho století, což svědčí o kvalitě jeho vzdělání. Platonská představa jedné velké ideální pravdy, jednoho léku, který najdeme aristotelovsko-redukcionalistickým způsobem, kdy vyloučíme všechny pravdy, léky, které považujeme za nepřesvědčivé. Zbylá pravda, lék, je považována za absolutní, neměnou, tedy nepodléhající času. Tím ovšem zasel do homeopatie problémy, které již v evropské filosofii a kultuře byly zjevné, neboť redukcionalismus uplatňovaný na systémy je pro ně vždy zhoubný.
80. léta v homeopatii
V osmdesátých letech minulého století vidíme výrazný posun ve vnímání homeopatie. Někteří homeopaté si, díky své intenzivní praxi pochopili, že klasický model je příliš statický a neodpovídá dynamickému vývoji patologických změn které jsou typické pro náš reálný svět.
Tinus Smits
K prvním uceleným systémů, které můžeme již přiřadit k postklasické homeopatii je dílo holandského homeopata Tinuse Smitse. Tinus si uvědomil, že každý člověk se vyvíjí v čase a tím se dostává do obrazů různých homeopatických léků. Delší časové etapy pokrýval širokými léky, popsanými v odborné literatuře. Během svého života vytvořil přehledný a velmi účinný systém postklasické homeopatie.
Jan Scholten
Další propracovaný a sofistikovaný systém je dílem současného holandského homeopata Jana Scholtena. Vývoj člověka v čase je přirovnáván k vývoji prvků periodické tabulky. Obdivuhodný je také rozsah a systemizace Materie mediky. V tomto díle se již homeopatie stává samostatnou vědou.
Česká škola klasické homeopatie
Třetím proudem postklasické homeopatie je Česká škola klasické homeopatie, která spojuje výuku obou homeopatických směrů. Na vývoji této školy se pokusím nastínit vývoj postklasické homeopatie v posledních pětadvaceti letech.
Původně jsme začínali jako klasičtí homeopaté , tak jak nás naučili homeopatii v London College of Classical Homeopathy. Díky praxi jsme pochopili, že realita je poněkud jiná. Homeopatie je věda založená na analýze jevů (phenomenon) a systémů, tomuto vědeckému kritickému myšlení jsme podřídili samotnou homeopatii. Velkou pozornost jsme také věnovali analýze argumentů našich odpůrců a opravovali nedostatky klasické homeopatie. Neboť postklasická homeopatie nevzniká jako antitéze k homeopatii klasické, ale jako její další vývojová fáze, která bude v budoucnu sama nahrazena další podobou homeopatie.
nauka o Vrstvách
Prvním stupněm v odlišnosti od homeopatie klasické je nauka o Vrstvách. Každý člověk, ale i zvíře či jiný systém se vyvíjí v čase. Většinou změna nastává v lidské psychice. Díky nezpracovaným negativním emocím vykreslí člověk obraz homeopatického léku na psychické úrovni a více či méně rychle ovlivňuje psychosomaticky biochemické procesy v těle. Umožňuje tak vznik patologických změn a tím nastává vykreslení obrazu homeopatického léku i na fyzické úrovni. Člověk je zde vnímán jako holistický systém, tedy psycho-bio-energetický, který se vyvíjí patologicky v čase. Důležitá je tu dynamická síla procesu, ale i méně intenzivní negativní pocit (feeling) vás dokáže během let bezpečně zabít. Tyto patologické vývojové vrstvy jsou popsatelné v obrazech homeopatických léků, kdy můžeme vidět, jak po obrazu psychickém následuje i obraz fyzický. Člověk se tak dostává do obrazu vrstvy homeopatického léku a čím je tato vrstva silnější, tím výrazněji je viditelná. Často se tváří jako dominantní obraz, který je neměnný. Nenechme se ale oklamat, protože jak říkal náš filosofický předchůdce Hérakleitos z Efezu…,,panta rhei- vše plyne.‘‘
Homeopatie je zde velmi podobná vývojové psychologii a z jejíž pramenů také můžeme čerpat.
Postupem let se ukázalo, že patologie se u lidí, ale i jiných systémů vyvíjí stejným způsobem. Vše začíná v obrazech homeopatických léků z rostlin (dětství, akutní stavy), následují soli (vývoj těla, krystalizace mozku, národa -nation), kovů (vznik chronicky viditelných patologií), kálií (velmi viditelná patologie, chronicita, zánik systému) a halogenů (rozpad systému). Zde je nutné znát skupinovou charakteristiku jednotlivých tříd. To nás vedlo k nutnosti systematizace a strukturalizace Materie mediky.
Vrstvy jsou konstituce získané, které postupnou léčbou můžete sundat a poté musí nastat doba na regeneraci. Při postupném odstraňování vrstev dojdete k obrazu léku, který již nejde sundat. Jedná se o konstituci vrozenou, neboli Formu.